granit
Granit (žula) se v praxi často používá v širším smyslu k označení všech hlubinných křemenně-živcových hornin, správně by se však tyto horniny měly označovat granitoidy, resp. granitoidní či granitické horniny. V kamenářské praxi je tímto termínem označeno několik magmatických a metamorfovaných hornin.
Název pochází z latinského slova grannum, což znamená zrno, tedy termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil A. Cesalpinus v roce 1596. Granit
vyvřelé horniny.
Vzorek specializovaného granitu S-typu z oblasti sedla Súľova ve Volovských vrších.
Název pochází z latinského slova grannum, což znamená zrno, tedy termín používaný k označení zrnitých, krystalických hornin. V literatuře jej poprvé použil A. Cesalpinus v roce 1596.
Hlavní minerály křemen, plagioklas, ortoklas, biotit, muskovit
Akcesorie titanit, zirkon, monazit, magnetit, turmalín, apatit
Vlastnosti
Textura - zrnitá
Barva - bílá, šedá, narůžovělá
Hustota 2,60 – 2,85[1] kg/dm3
Původ a vznik
Granit je hlubinná vyvřelá hornina. Je jím tvořena větší část kontinentální kůry, tloušťka granitové vrstvy je od 1,5 do 50 km. Způsob výstupu a umístění velkých objemů granitu do vrchních částí kontinentální kůry je dodnes předmětem diskusí geologů. Procesy vzniku granitoidního magmatu, které probíhají ve velkých hloubkách, nelze sledovat, v důsledku extrémních teplotně-tlakových podmínek, jakož i faktoru doby jejich tuhnutí, které může trvat miliony let. Obecně se usuzuje, že granitoidní magma tuhne v hloubkách kolem 10 – 20 km, příliš hluboko na to, aby byly tyto procesy přístupné pozorováním vědců. Mezi odborníky dlouho probíhal spor, zda granitoidy vznikají štěpením bazického magmatu z hlubších částí kůry a pláště, nebo na jejich vznik má vliv i extrémní metamorfóza a anatexie, při které dochází až k tavení stávajících granulitů, případně amfibolitů a rulí. Významným faktem je i to, že chemické složení žul a na povrchu nejčastějších hornin – jílů, drobů, fylitů, svorů a rulí je téměř totožné. Při laboratorních pokusech bylo prokázáno, že při teplotě 650 – 800 °C a tlaku oklolo 200 MPa, se začínají tavit a měnit na horninu podobnou žule. Přechodnou horninou v této řadě jsou migmatity.
Granit nebo žula je felzická hlubinná vyvřelá hornina, jejímiž podstatnými minerálními součástmi jsou draselný živec, plagioklas, křemen a biotit. Souhrnný název pro granit a jemu podobné horniny (granodiorit a křemitý diorit) je granitoid. Granitoidy od sebe nelze bez znalosti minerálního složení pouhým okem přesně odlišit.
.jpg)
Přestože se na povrchu může vyskytovat poměrně často, komerčně využívaný pro sochařské nebo obkladové kamenářské účely nemůže být vždy. Granit totiž bývá často narušen, hlavně popraskaný v důsledku tektonických procesů, což má za následek, že se drolí a je nemožné z něj v kamenolomu vylomit větší celistvý blok. Pro svoji odolnost se granit využívá jako stavební kámen, obkladový a dekorační kámen (větší bloky než základy staveb, menší úlomky než štěrk).