ústredné kúrenie

V systémech ústředního topeníse jako ohřevová složka používají nejčastěji voda, vodní pára a vzduch. Proto se mluví o teplovodních, horkovzdušných a parních systémech. Každý z nich má své výhody i nevýhody.

 

Parní systém ústředního topení

Náklady na tento typ ústředního topení jsou oproti jiným na první pohled podstatně nižší. 1kg kondenzační páry uvolní přibližně 535 kcal tepelné energie, což je 15 až 20krát více, než je množství tepla, uvolněného z 1 kg vody. I z toho důvodu mají parní trubky mnohem menší průměr, než vodní potrubí.

Cenové porovnávání nákladů je však relativní. V první řadě si musíme uvědomit, že k tomu, abychom z vody získali páru, musí být topné zařízení ústředního topení ohřáté téměř permanentně na teplotu 100°C, nebo dokonce vyšší. U parních kotlů je transport topného média zajišťován vlastním tlakem. Z toho důvodu není nutná instalace čerpadla do přívodního potrubí. Na straně kondenzátu nepotřebuje parní zařízení expanzní nádrž. K přepravě páry se používá tlakový spád. Díky vysokému obsahu energie se používají potrubí s malým průřezem. K nevýhodám však patří hlavně velké ztráty tepla způsobené kondenzátem, nebezpečí vzniku koroze, vysoké teploty povrchu topných těles a v neposlední řadě i poruchovost systému.

Hledáte firmu, která by vám vybudovala spolehlivý systém ústředního topení? Klikněte si na stránky katalogu firem pro topná tělesa a rozvody - výrobu, prodej, stavbu a montáž a vyberte si některou z firem ve vašem okolí.
Pro srovnání cen můžete využít i systém Zadej poptávku, kde si můžete požádat o vypracování cenové nabídky topenářských a stavebních prací.

 

Teplovodní systém ústředního topení

Je nejrozšířenějším typem ústředního topení s teplotou vody do 100°C (reálně 50 – 80°C). Často slouží také jako zdroj pro dodávku teplé vody. Moderní topné soustavy zajišťují tepelnou pohodu při hospodárném provozu, vyznačují se hydraulickou vyvážeností, malým objemem vody a velkoplošnými topnými tělesy. Regulací topných systémů lze snížit provozní náklady na minimum.

Regulátory – (např. pokojové termostaty) – zajišťují optimální teplotu vytápěného prostoru. Základním zdrojem tepla je stacionární kotel, umístěný v suterénu budovy, v případě vytápění více budov či částí města je umístěn v centrální kotelně. V tomto případě mluvíme také o teplovodní otopné soustavě. V kotli se ohřívá voda a prostřednictvím potrubních rozvodů se dopravuje do topných těles. Oběh teplonosné látky je buď přirozený nebo je zajišťován oběhovým čerpadlem.

 

Horkovzdušný systém ústředního topení

Je nejstarším systémem ústředního topení. Jeho podstata byla známa již ve starém Římě a spočívala v tom, že vyhřívané místnosti měly dvojitou podlahu a podle své povahy a potřeby i dvojité stěny, mezi kterými proudil horký vzduch a kouřové plyny ohřívající místnosti. Tato soustava průduchů a kanálků se nazývala hypocaustum. Druhou část tvořilo zařízení pro ohřev a rozvod vzduchu do jednotlivých místností. Toto zařízení - někdy rozšířené o ohřev vody pro lázeňské účely - bylo nazýváno hypocausis.

Horkovzdušné ústřední topení, kde se horký vzduch rozváděl přímo do místností, se používalo až do začátku 20. století, zejména ve veřejných budovách, obvykle doplněné o ventilátory pro urychlení oběhu. Vzhledem k malé tepelné kapacitě vzduchu však vznikaly velké tepelné ztráty. Nevýhodou bylo také vyžadování prostorných, obvykle zděných šachet a to, že proudící vzduch stále vířil prach. V posledních letech však tento systém ústředního topení hlásí úspěšný návrat na scénu. Používá se hlavně v domech s rekuperačním větráním a tam, kde je malá potřeba tepla. Zatímco například. v USA existují obrovské rozvody horkovzdušného ústředního topení, v našich končinách se jím téměř nesetkáte.

 

Horkovzdušný systém ústředního vytápění

Jedná se o nejstarší systém ústředního vytápění. Byla známa již ve starém Římě a skládala se z dvojité podlahy a podle povahy a potřeby z dvojitých stěn, mezi nimiž proudil horký vzduch a spaliny z vytápěné místnosti. Tento systém průduchů a kanálů se nazýval hypocaustum. Druhou část tvořilo zařízení pro vytápění a rozvod vzduchu do jednotlivých místností. Toto zařízení – někdy rozšířené o ohřev vody pro účely koupání – se nazývalo hypokauzální.

Horkovzdušné ústřední vytápění, kdy se horký vzduch rozvádí přímo do místností, se používalo až do počátku 20. století, zejména ve veřejných budovách, obvykle doplněné ventilátory pro urychlení cirkulace. Vzhledem k malé tepelné kapacitě vzduchu však docházelo k velkým tepelným ztrátám. Nevýhodou byla také nutnost prostorných, obvykle zděných šachet a skutečnost, že proudící vzduch neustále rozvířil prach. V posledních letech však tento systém ústředního vytápění zaznamenal úspěšný návrat. Používá se hlavně v domech s rekuperačním větráním a tam, kde je malá potřeba tepla. Zatímco například v USA existují obrovské horkovzdušné systémy ústředního vytápění, u nás se s nimi téměř nesetkáte.