UV žiarenie

Ultrafialové záření (jiné názvy: ultrafialová radiace, ultrafialové paprsky, ultrafialové světlo, UV(-)záření/radiace/paprsky/světlo, záření/radiace/paprsky/světlo UV; jako vlnění: ultrafialové vlnění/vlny, UV vlnění/vlny část elektromagnetického spektra: ultrafialové spektrum, UV spektrum, ultrafialové pásmo, UV pásmo) je tok fotonů ve vlnové délce od 10 nm do 400 nm, tedy kratší než viditelné světlo, ale delší než měkké rentgenové záření.

Dělí se na blízké (CUV, 200–400 nm), daleké nebo vakuové (FUV, 100–200 nm) a extrémně (EUV nebo XUV, 1–31 nm). Ultrafialová oblast se dělí na UV-A o vlnové délce 315 nm až 400 nm, UV-B o vlnové délce 280 nm až 314 nm a UV-C o vlnové délce 10 nm až 279 nm.[1] Objeveno bylo v roce 1801 německým fyzikem J. W. Ritterem.

Pro organismy na Zemi je nejintenzivnějším zdrojem UV záření Slunce. Zemská atmosféra a magnetosférický obal Země účinně pohlcují většinu tohoto záření. Účinnost pohlcování klesá s jeho klesající vlnovou délkou: zatímco v oblasti UV-C pohlcuje prakticky 100%, v oblasti UV-B je to jen 50–60% av UV-A 30%. UV spektrum dopadající na povrch Země je tvořeno z 90–99 % zářením UV-A a 1–10 % záření UV-B. Na každých 300 m výšky roste intenzita UV záření o 4 %. Ve výšce 1 500 m je o 20% vyšší než u hladiny moře.

UV záření je pro člověka potřebné kvůli syntéze vitamínů D2 a D3.

K vytvoření potřebného množství postačuje pár desítek minut denně.

Nadměrné vystavování kůže vlivům UV-A a UV-B záření (opalování) vede k jejímu poškození. UV-A záření zapříčiňuje stárnutí kůže a negativně ovlivňuje obranný systém organismu. Nadměrné vystavování kůže UV-B záření vyvolává spálení kůže (zarudnutí). Při intenzivním a dlouhodobém působení může vést až ke kožním nádorům. Jedním ze způsobů, jak ochránit kůži před negativním vlivem UV záření je používání ochranných krémů s vyšším UV faktorem.

Ultrafialové záření působí na buňky mnoha mechanismy. Ozáření ultrafialovými paprsky vyvolává inaktivaci nitrobuněčných enzymů, zpomaluje dělení buněk a navozuje vznik přirozených mutací. Některé živočichové jsou na něj citlivější než jiné, například pro některé (žížaly – Lumbricidae) má až smrtelné účinky. Nejcitlivější reagující stavební látky živých organismů na UV záření jsou nenasycené organické sloučeniny az nich nejvíce ty, které mají konjugované dvojí vazby. Jsou to hlavně bílkoviny (v rámci nich zvláště aminokyseliny tyrosin a tryptofan), nukleové kyseliny (především jejich dusíkaté báze) a některé pigmenty. Nukleové kyseliny absorbují UV záření podstatně více než bílkoviny. Protože pronikavost UV záření je poměrně malá, zasahuje jen povrchové vrstvy lidského organismu a projevuje se na pokožce a oku.

 UV záření se využívá v různých oblastech a medicíně:

horské slunce – (lampa – umělý zdroj)
aplikací na těžce se hojící rány, vředy, proleženiny, také v dermatologii na onemocnění kůže (ekzémy, lupénka)
prevence a léčba rachitidy (křivice), kdy se 1 až 2krát týdně provádí celotělové ozáření
léčba osteoporózy
sterilizace prostředí (tzv. germicidní lampy s λ=253,7nm) a také jako primární zdroj záření ve výbojkách
sterilizace vody ve vodárnách před vypuštěním do vodovodních rozvodů, ale i např. v zahradních jezírkách, pokud se, kvůli rybám, nepoužívá proti řasám chemie